I nevinní se musí schovávat - 5. Bystré oko bystrozorovo

Siriusovi se té noci špatně spalo. Celou noc se mu zdálo o Harrym, kterého kdosi zabíjí smrtelnou kletbou. Když se podíval do tváře toho, kdo nad Harrym držel hůlku a vychutnával si každý jeho výkřik, zjistil, že vidí sám sebe.
Nejspíš proto, se rozhodl Sirius odejít ještě před svítáním. Umyl si obličej, napil se trochu chladné vody z kohoutku a vydal se k zadnímu vchodu, jenže ho nemohl najít. Po nějaké době se ocitl v jídelně, pár kroků k hlavním dveřím ven, když zaslechl ty hlasy…
„A co na to Fonk?“
„Pan Fonk nám slíbil, že jestli ho najdeme, doporučí nás při příští nominaci na pátou bystrozorskou linii.“
Jsou tady, Tichošlápku, mají tě a jí taky. Všechno si zkazil, příteli, kam se poděl ten kluk, který by dal za Jamese život? Kam se poděl ten člověk, který by dal život za jakéhokoliv přítele? A teď akorát životy svých přátel ničíš.
Buch, buch, buch! zaklepal ostře jeden z bystrozorů a po chvíli čekání se otočil na svého společníka.
„Chvíli počkáme a potom vtrhneme dovnitř,“ řekl s viditelným potěšením a sladkým úsměvem na tváři. „Zadní vchod jsme pro jistotu také pohlídali, takže jestli je ten člověk uvnitř, neunikne.“
Šok. Hysterie. Beznaděj.
Něco vymyslíš, příteli, něco určitě vymyslíš, takhle to nemůže skončit!
Cvak! Zámek se s cvaknutím otevřel a dovolil tak bystrozorům vstoupit dovnitř. Jeden, ten vyšší, měl dlouhý zelený kabát a v pravé ruce držel křečovitě dlouhou hůlku. Bystrozor po pravé straně byl o poznání menší a také tlustší, hůlku měl hluboko v kapse svého staršího cestovního hábitu, málokdy jí vytahoval, raději všechno nechal na šikovnějším kolegovi.
Ozvalo se ještě několik slov, několik podivných zvuků a blížící se kroky. A potom je už neslyšel, po špičkách cupital z jídelny pryč. Potichu pootevřel dveře do pokoje, kde si myslel, že Anne spí a stejně potichu ty dveře za sebou také zavřel. Měl pravdu, vážně to byl ten pokoj, kde spala. Teď už ale otvírala oči, otáčela se za zvukem skřípavých dveří a mnula si oči, aby viděla, co se děje.
Sirius udělal jediné – popadl její hůlku, která ležela na nočním stolku a namířil jí na její dívčí obličej.
Anne se zatvářila zmateně, jakoby pochybovala, jestli ještě nespí a všechno se jí jenom nezdá.
„Co to děláš, Siriusi?“ zeptala se nejistě po chvilce mlčení.
„To vidíš sama. Mířím proti tobě hůlkou, nejspíš nejsem ten, za koho si mě měla. Spletla ses.“
Anne ztěžka vstala, trochu nejistě se zadívala na Siriuse a snažila se mu hůlku vytrhnout, ale Sirius byl rychlejší a uhnul dřív, než jí stačila Anne chytit.
„No tak, Siriusi… co se děje?“
„Teď si klekni. Tak klekni si!“
Siriova slova se rozlehla místností jako nenadálý blesk. Už nemluvil klidně ani trochu, poslední tři slova téměř zařval. Museli ho slyšet…
Anne si klekla, do očí se jí nahrnuly slzy, nebylo znát proč. Mohlo to být překvapením, únavou stejně jako tím, že začínala věřit tomu, že to Sirius mluví pravdu, že se v něm vážně spletla.
Nic neříkala. A jeho to tolik mrzelo. Byl by raději, kdyby křičela, kdyby nahlas nadávala, ale ona mlčela, sklopila hlavu a nedívala se na něj.
Odpusť mi. Odpusť mi, že jsem se tady ukázal, že jsem ti způsobil tolik starostí…

Cvak! Buch! Dveře pokoje se otevřely a na jejich prahu stáli dva muži, ti, kteří se objevili prvně v jídelně.
„Máme ho! Zavolej posilu!“ přikázal vyšší bystrozor kolegovi a v jediném okamžiku zvedl ruku, ve které držel hůlku. Měřil si Siriuse zkoumavým pohledem, na rtech mu hrál potěšený úsměv.
„Tak jsme tě přece dostali, Blacku,“ prohodil hlubokým hlasem a pomalu a nenapádně se přesouval blíž.
„Už ani krok, bastarde,“ zarazil ho Sirius. Znělo to víc jako psí štěkot. Násilně přesunul hůlku z jejího obličeje k šíji a špičkou hůlky se jen letmo dotknul její bledé kůže. Duhou rukou, méně citlivou, na které ještě teď cítil chlad Azkabanských mříží, jí sevřel krk tak, že začala popadat dech, zatlačil jí až ke zdi, aby nad ní měl úplnou kontrolu. Bystrozor se při pohledu na takovou scénu hrozil a v polovině kroku se donutil zastavit.
„Neubližujte té dívce!“ řekl nahlas bystrozor. Jeho hluboký mužný hlas zněl o poznání jinak, když se mu v polovině věty zlomil prosebně hlas.
Anne se tvářila přesně tak, jak si to Sirius přál. Koulela oči, popadala dál dech, přes to, že mohla dýchat docela dobře a nehty, s rukama za zády drhla o omítku zdi.
„Zabiju jí,“ otočil se Sirius na bystrozora a Anne kousek od něj nahlas polkla. Cítil její tep na horké kůži krku, cítil každý nádech i výdech, cítil, jak se chvěje a zároveň věděl, že tuší, o co mu jde. Hrála tedy dál roli, kterou jí Sirius připravil. „Zabiju jí, pokud mě nenecháte jít!“
„Uklidněte se, Blacku,“ snažil se bystrozor a hůlku, kterou doteď sebevědomě držel v pravé silné ruce, raději položil na dřevěnou podlahu malého pokoje. „Všechno se vyřeší, jen se ukli-„
„Mlč, idiote!“ chopil se znovu slova Sirius Black a ve svém stisku nepovoloval. „Slyšel jsem, jak jsi řekl tomu druhému, ať zavolá posilu, takže se nebudu uklidňovat a ty mě teď okamžitě vyslechneš!“
„Jistě, jistě…“ koktal bystrozor a zatvářil se nanejvýš rezignovaně.
Sirius popadl Anne za pravou paži a hůlkou v druhé ruce jí stále mířil na štíhlý krk. Popošel s ní blíž, byli teď několik málo kroků ke dveřím, bystrozor jim uhnul a přemýšlel, co udělat.
Sirius se zastavil těsně přede dveřmi, otočil se na zmateného bystrozora, který ani po letech praxe nevěděl, co v takové situaci udělat. Na tváři mu byla vidět jasná prohra – kárání, stud za sebe samého. Potom se Sirius vítězně usmál a s hranou surovostí tlačil Anne do dveří. Potom dveře zavřel a bystrozora uvnitř zamknul. Nikde nebylo slyšet žádné posily, žádného dalšího bystrozora.
Byli tu jen oni dva – tváří v tvář, jeden zmatenější než druhý. Sirius ve stisku úplně polevil a nechal na její paži malý fialový flek, který jí měl chvíli připomínat sílu toho vyhublého vězně na útěku.
„Promiň, moc se omlouvám, Anne. Nechtěl jsem ti ublížit… Bolí to hodně?“
Anne mu pohlédla do tmavých očí, přikrytých občasným pramenem tmavých slepených vlasů. Snažil se ho pochopit, aniž by se ho na cokoliv zeptala. Hledala ujištění, že se v něm nikdy nespletla, jak jí před chvílí Sirius tvrdil a to ujištění v jeho očích našla poměrně hned.
„Nebolí to,“ odpověděla a nasadila svůj dětský úsměv, který vypadal v kontrastu s modřinou na paži spíš jako prosba o pomoc.
Sirius měl chuť jí zachránit, zachránit jí před tím, kdo ji udělal všechny ty rány na rukou a ty rány, které se jí vepsaly do očí. Zachránit jí před sebou samotným. Objal jí.
O starou podlahu chodby se odrazila kouzelná hůlka, ozval se zvuk a zablesklo se pár hůř viditelných jiskřiček. Oba měli zavřené oči, ale ústa pootevřená – chystali se něco říct, Sirius byl první.
„To se nám povedlo jen o fous,“ zašeptal kus od jejího ucha a dál zůstal stát s rukama na jejích zádech a hlavou na rameni nebolavé ruky.
„Zapochybovala jsem, Siriusi,“ přiznala se provinilým hlasem Anne a dál nechávala oči zavřené.
„Chtěl jsem, aby si zapochybovala,“ odpověděl Sirius. „potřeboval jsem, aby si zapochybovala, a kdybych mohl, tak bych dávno odešel bez toho, abych na tebe ještě kdy promluvil. Bylo by to pro nás snazší.“
„Chtěl jsi, abych v tobě navždycky viděla vězně? Abych tě viděla ve stejném světle, jako všichni ostatní?“
„Ano, protože tak to má být. Musím teď najít Harryho Pottera a přesvědčit jeho, aby mi uvěřil. Jeho víru nutně potřebuju, ta mi bude k něčemu. Tvá víra nepomůže ani jednomu z nás. Ale jsem šťastný, víc než to, že jsem neodolal a mohl jsem tě naposledy obejmout…“ Potom se Sirius stáhl, sklonil se, aby ze země zvedl hůlku, a když se znovu napřímil, uviděl krásnou jemnou tvář zalitou slzami. „Ale Ane…“
„Nemůžeš mi namluvit, že je nemožné, abychom se ještě někdy viděli. Třeba se někdy… náhodou potkáme.“
Siriusova tvář vypadala nejspíš pro svou bledost a šrámy zvláštně beznadějně. V jeho očích se ale třpytila naděje a to Anne bohatě stačilo.
„Dobře, Anne. Nebudu se loučit slovem,sbohem´.“
„Neluč se vůbec, Siriusi,“ řekla Anne tónem, jako by její věta měla zůstat poslední.
Sirius udělal pár kroků vzad, až jeho tvář zahalil stín. Ještě chvíli viděla siluetu vysokého hubeného muže, utíkajícího s hůlkou v ruce ke dveřím ven. Viděla tam i další siluety cizích lidí, bystrozorů. Na odrazu v prosklených dveřích viděla záblesky červených světel a šelest a výkřiky. Když popošla k oknu a vykoukla ven, zahlédla několik mužů mířící hůlkou na stín, utíkající směrem z kopce. A potom – možná se jí to jenom zdálo, ale potom zahlédla, jak se lidský stín změnil ve stín hubeného dlouhého psa.